Často se potkávám s lidmi, kteří řeší neřešitelné. Bojí se změny, bojí se narušit stereotypy. Zůstávají tam, kde jsou, sami v sobě si vytvořili dojem, že jinak to nejde, že právě tohle je jejich život, ale na sebe zapomínají. Dobrovolně přijímají roli oběti, do nížje pasovali ostatní.


Proč k nám miminko nechce?

Takto se ptá mnoho žen, jež se marně snaží se svým partnerem otěhotnět. Někdy se zkrátkanedaří a i moderní medicína si marně láme hlavu, proč tomu tak vlastně je. Důvodů může být skutečně mnoho, přičemžněkteré mohou být i hodně skryté.

Těhotenství je součástí našich životních programů. Žena si zvolí profesní dráhu, vystuduje, do života jí přijde partner, začnou spolu bydlet a dozrají k bodu, kdy by měli mít miminko. Nějak se předpokládá, že pokud spolu dva lidé žijí, tak by měli zploditpotomka – anebo ještě lépe dva. Pokud miminko nepřichází, stávají se tito dva pro své okolí podezřelí.

Dnešní doba je hektická, nežije se jako dříve:Žena chodí do práce, stresuje se, doma na ni čeká další směna a do toho se má nějak vejít ještěplozenídětí. I muž je unavený, nebývá jednoduché potkat se, aby na „tom“mohli pracovat. Potéčasto přichází rozčarování. Otěhotnět se nezdaří jednou, podruhé, půl roku, rok…

Aby se něco nepodcenilo, najednou si žena měří bazální teplotu, cvičí speciální cviky, pije kontryhelové čaje, případně astrolog dvojici vypočítá plodné dny, k tomu ještě začnou jíst speciální stravu.Přitom si neuvědomují, jak se tím vším takzvaněodpoutávají od zdrojea stávají se z nich obrazně řečeno stroje. Touto cestou miminko přijít nemůže. Těhotenství není program, který ti dva musí splnit.


Umělé oplodnění není řešení

Nesouhlasím s názory některých lékařů, podle nichž má žena právo na dítě. Gynekologové nešťastné ženy, jež často bývají zcela v pořádku, jen se jim nedaří otěhotnět, posílají na nejbližší kliniku na umělé oplodnění. Umělé oplodnění (IVF) je metoda, jak už napovídá její název, umělá, nepřirozená.

Jenomže my nežijeme pouze tady a teď. Duše přesahuje rozměr tohoto života. Má propojení i s našimi minulými životy. To, co se nám nedaří nyní, může být důsledkem minulých skutků. Proto není možné si něco jen tak „vydupat“. Někdy se může odhalit problém v tomto životě, například když se žena rozhodla pro interrupci.

Je třeba vzít na vědomí, že to, co se stalo, byla jediná možnost. Nic jiného se stát nemohlo. Žena se rozhodovala tak, jak to v tu chvíli bylo pro ni nejlepší. Nejspíš tady nebyl soulad s partnerem, často se ukazují i existenční nebo sociální problémy. To, co se následně děje, může vypadat jako trest, že si těhotenství tato žena nezaslouží. Ale rozhodně to není bezvýchodná situace. Na příběh z minulosti se můžeme podívat jinak, dnešníma očima. Duše je dál, dostala novou šanci, jen ji minulý příběh zastavil. Jednou z cest, jak se s minulostí vyrovnat, je takzvaný odpouštěcí dopis.

Miminko nepřichází, když se partneři rozhodnou. Není důležité, co by chtěli, jestli mají dokončený dům, koupili byt nebo se sestěhovali do společného podnájmu. Také není důležité, kolik je jim let.

Rozhodně by je nemělo trápit, že se jich při každé návštěvě ptají známí, jestli už je miminko na cestě. Nesmí sem vstoupit žádné znejistění. Záleží především na duši budoucího miminka, ježsi vybírá své rodiče a testuje je. Muž a žena společně vytváří proces, který je jenom těch dvou. Měli by se od všech vnějších vlivů odpoutat a být maximálně sami sebou.


Pokřivená role ženy

Už od dětství je nám vštěpována pokřivená představa o roli ženy. Jsme často vychovávány k tomu, abychom byly láskyplné, tolerantní, za všech okolností máme brát ohled na ostatní.

Obecně je přijímáno, že pro ženu je nejdůležitější prioritou rodina, že je zodpovědná za harmonické vztahy, má vytvářet domov, láskyplné prostředí. Jenomže toto všechno je jen část pravdy. Nikdo totiž ženámneukázal druhou stranu mince ani to, kde vzít sílu a moudrost, aby všechno zvládly, aniž bypopíraly samy sebe.Zapomíná se, že žena při tom všem, co je na ni kladeno, má být také šťastná.

Místo toho se více či méně stává obětí takzvaného syndromu hodné holčičky: Ačkoli se navenek chová rázně, uvnitř touží po pochvale, pohlazení, touží, aby někdo ocenil, jak je úžasná. Díky výchově žena uvěřila, že si lásku musí především zasloužit, že nejdříve musí být tou hodnou holčičkou. Mnoho žen žije životy svých blízkých, starají se o ně, dělají jim pomyšlení, řeší jejich problémy, vaří, perou, žehlí, vydělávají peníze. K tomu mají být vtipné, nápadité, upravené.

Ovšem některé končí citově vyprahlé, fyzicky vyčerpané, nemocné, zatrpklé a prázdné. Mnozí partneři bezostyšně využívají servis svých žen a nezdá se jim na tom nic divného. Většina žen přijala tuto roli ve snaze ohromit muže, získat jej na svou stranu. Někteří muži mají dost volného času a energie na to, aby se ještě věnovali kamarádům, koníčkům, někdy i milenkám. Vlastně se nemůžeme divit, že se jim nechce domů, kde na ně čeká unavená, vyčerpaná a podrážděná partnerka.

Jak se dostat z toho zakletého příběhu ven?Rada je jednoduchá:Ženy nemusí být dokonalé, aby je měl někdo rád. Nemusí na sebe brát úkoly druhých, aby vztahy byly harmonické. Nemusí být maximálně výkonné. Nemusí nic, láska není za zásluhy. Ženy by měly přestat neustále něco dělat, vymýšlet, řešit, mohou přenechat prostor jiným.


Více najdete v prvním čísla ŠAMAN MAGAZÍNU – OBJEDNEJTE ZDE